Příběh písku

Na počátku byla hora. Stála, protože nic jiného hory neumějí — a v tom byla její velikost.

Pak přišel déšť. Jeden, druhý, miliontý. A vítr, který nikdy nespěchal, ale nikdy nepřestal. Hora se nebránila. Hora věděla něco, co my ne: že rozpadnout se na kousky není konec. Je to distribuce.

(následuje 4,5 miliardy let, které zkracujeme — byly krásné, ale opakovaly se)

Řeka ho nesla údolími, kterým nikdo nedal jméno. Moře ho hladilo tak dlouho, až každé zrnko ztratilo hrany a získalo charakter. Ležel na dně, na břehu, ve vlnách. Čekal. Zrnko neumí spěchat — a přesně proto všechno stihne.

Jednoho rána roku 2026 přijela lopatka. Nabrali ho, prosypali sluncem a zavřeli do průhledné krychle o hraně sedmi centimetrů — první stěny, které kdy měl, a hned se skrz ně vidí ven. I to je forma svobody.